Nebojte se o rakovině mluvit! - Články

Starý rok...

Sun, 03 Jan 2010 03:08:11 +0100

Asi po roce se vracím ke svému blogu, přemýšlím zda se na moje stránky ještě někdo občas koukne, když tu takovou dobu nebyly žádné nové příspěvky.Nějak mi došla inspirace psát, normální život mě vtáhl natolik, že jsem často zapomínala na všechno kolem a jen si užívala toho všeho.Ani přesně nevím kde začít a jak vlastně?Ohlížím se za uplynulým rokem , který do mého života přinesl tolik zážitků, tolik okamžiků dobrých i špatných na které se nedá zapomenout.Řekla bych, že za poslední rok jsem dospěla tak jak se mi to za předešlých 17 nepovedlo.Ukončila jsem 1. ročník gymnázia, dá se říct, že úspěšně, potkala svojí první lásku,prožila si svůj první vztah... napadá mě otázka, jestli rok 2009 přinesl víc dobrého jak zlého.Mně asi dobrého, protože jsem si i z toho zlého snažila vzít to dobré, až na pár věcí, z které se nedá vzít nic...Umřel mi strejda, který při mně stál celou dobu mé nemoci, jeho smrt přišla tak nečekaně a jeho pohřeb byla jedna z nejsmutnějších věcí v mém životě, už nikdy mu nebudu moct vrátit to, co pro mě udělal, ale vím, že i teď tam někdě , kde zrovna je, že ví, co pro mě znamenal.Potom znovu onemocněla kamarádka, která pro mě znamená tolik, že to slovy nikdy nebudu moct vyjádřit.Je zbytečné nadávat nad nespravedlností světa, ale co jiného dělat, když se to dokáže takhle podělat.Za ten rok jsem se dostala do více společností lepších i horších, kde se soudilo podle toho kdo víc vypije a vykouří.Největší borec pochopitelně ležel ve svých zvratkách na zemi.Nepříjemnej pohled ... vždycky jsem si říkala, co tady dělám? A nechápala proč si někteří moji kamarádi takhle vědomně ubližují, když jiní jsou odsouzeni k hodiná, dnům, měsícům , rokům na lůžku s tou hnusnou podělanou rakovinou a jinýma nemocema.Copak si lidi musí začít vážit života až o něj skoro příjdou?Chtěla bych aby mi na tohle jednou někdo odpověděl, aby mi řekl co chci slyšet.Aby byli nemocní jen ti, kteří si svého zdraví neváží a je jim ukradené.Jenže takhle to nefunguje.Někdy se mi stává, že když ráno vstanu hledám důvod k úsměvu, ale pak se usměju jen nad tím, že jsem se vzbudila a nadechla i když to bylo v 7 ráno a čekal mě težkej den ve škole .. Co je v životě těžkého, když máte možnost si to prožít?Když víte, že můžete otevřít oči a vyjít ven třeba v noci a koukat na hvězdy, když vám na tvář svítí sluníčko , když napadne sníh, když vám kapky deště stékají po tváři... Každý vnímá krásu života jinak.Ale čím povrchnějí ji vnímáte tím víc se připravujete o tu pravou krásu, která se skrývá v každé maličkosti.Kolikrát přehlídnem věci, které stojí za ten pravý úsměv, za krásnej pocit kterej vás pohladí u srdce.Znám lidi, kteří jsou tak povrchní, že dokáží vnímat jen krásu svoji a lidí okolo a podle toho hodnotit.Taková hloupost, nikdo není krásnej jen tím, že se líbí druhému, je to přece světlo které má vycházet z duše a to je na první pohled většinou skryto.Někdy je třeba dívat se lépe, ale vždycky ji najdete.Představte si nejlepší dárek, který jste letos našli pod stromečkem, úsměv na tváří mamky, taťky, zvědavost sourozence, smích.. nikdy by to nebylo takové, jako když s vámi někdo sdílí tu radost, to totiž dělá krásu okamžiku a ten důvod proč se smát a tohle všechno, o čem se tu snažím mluvit.Budu se dál snažit vnímat svůj život jako jedinečný, protože pro mě takový je,neříkám, že všechny dny jsou dobré, mám i blbé , ale každému dni musíme dát šanci, neznám všední dny a nechci je poznat.Každý den je něčím jedinečný, každý den v našem životě má jen takový smysl, jaký mu dáme a za to přece stojí žít .

Jesště něco jsem pochopila, sice je hezké že každej je svýho štěstí strůjce... jen škoda, že to neplatí i o zdraví, pak by byl totiž ten svět daleko spravedlivější... Ale to už jsem zas u něčeho, co nikdy nikdo nezmění.Takže snad už jen hezké dny a úsměv prosím =)

Důvod k úsměvu..

Fri, 05 Dec 2008 21:57:20 +0100

Po dlouhé době se vracím ke svým myšlenkám, které se za ten čas posunuly úplně jiným směrem, daleko od toho o čem je tu psáno a co jsem prožila.Nechala jsem se strhnou obyčejným životem, žačala řešit školu, známky, přátele, lásky.Možná se ptáte, co mě tedy vedlo k tomu, napsat sem další článek?Tak začnu od začátku, ono to bývá nejlepšíJ

Včera, než jsem šla spát jsem uklízela svojí poličku nad postelí a úplně z vrchu mi spadl na postel jeden zápisníček, který jsem dlouho neviděla.Byla jsem docela zvědavá co v něm může být, a tak jsem ho otevřela a začala číst.Byly tam věci, které jsem si psávala před spaním ještě v době kdy jsem byla nemocná.Číst tyto řádky bylo velice zvláští, přišlo mi, že čtu deníček nějaké úplně cizí holky a přesto jsem si naprosto přesně vybavovala jak mi bylo v té chvíli když jsem to psala.Po tvářích mi začaly téct slzy, jak kdybych právě přečetla nebo shlédla smutný film se šťastným koncem, v který už nikdo nedoufal.Vlastně někdo jo, já jsem doufalaJ.Psala jsem tam, že kdybych se někdy uzdravila, že mi "obyčejný" život nikdy nezevšední.A najednou jsem začala přemýšlet jaký že je to teď můj život.Nedokážu to asi napsat tak jak bych chtěla, ale jsem vděčná za to, že jsem tu. Na tomhle světě a že i přes to všechno mi bylo umožněno řešit všechny ty věci, který mi nikdy všední přijít nemůžou.Věci jako pokec s kámoškou, známky ve škole, láska, okamžiky když venku začně sněžit nebo když lidi nadávaj na hnusný počasí.Zvlášť tomu poslednímu se musím smát.Nepřišlo vám někdy, že někteří lidi prěs ty všechny "úděsné" věci jakým je například hnusné počasí, fronta v obchodě nebo autobus který ujel moc řeší?Co je na tom, proč si pořád stěžovat a přes tyhle katastrofy se ochuzovat o hezký pohled na svět?Přitom jsou to úplné hlouposti.Neříkám, že já se na svět nedívám někdy skepticky, ale třeba mi příjde takové špatné počasí daleko menší katastrofa, než dítě, které musí ležet přes vánoce v nemocnici, dítě, které musí ležet v nemocnici vůbec.Stalo se vám někdy, že vám vícero lidí na otázku jak je, odpovědělo ale jo, de to.Já chápu některé starosti , ale sakra, jak jde to?..Jsme na tomhle světě, máme to štěstí žít!A i přes vážnější starosti, které vás mohou během dne potkat jste pořád tady, každý den se může stát krásným.Proč házet flintu do žita?Ani nevíte, kolik nemocných lidí by dalo všechno za to moc řešit takové starosti.Mám kamarádku, která mi každý den na otázku jak je, odpoví dobře.Ironií je že ta kamarádka si rakovinou taky prošla.Když jedu do nemocnice na kontrolu a procházím se po ambulanci, vidím rodiny se svými těžce nemocnými dětmi, které celé hodiny čekají než na ně příjde řada a přesto se dokáží na své děti usmívat aby jim jejich boj s nemocí co nejvíc usnadnili a co nejvíc je podpořili.Tak pro je sakra na druhé straně v tohle světě tolik násilí spáchaných na dětech?Proč někteří rodiče ničí život svým dětem, mlátí je a týrají místo aby byli sakra rádi, že jejich deti zrovna měly to štěstí a jsou zdraví!Lidé by si měli častěji uvědomovat co je důležité a co už tolik ne.Nebrat všechny ty všední věci za samozřejmost, která vás čeká každý další den.Víc si vychutnávat chvíle s přáteli , s rodinou s lidmi, se kterými je vám dobře a to zvlášŤ teĎ, když nastanou svátky vánoční.Je přece úplně jedno jestli budete mít na vánočním stromku zlaté nebo červené ozdoby, ale že nebudete úplně sami, že bude někdo u vás , bude se na vás usmívat a třeba vás držet za ruku ať už budete kdekoliv.Nechci tady kázat morálku nebo někoho poučovat, jen jsem nastínila svůj názor.Řešit úplně obyčejné věci je tak úžasné.Tak si to prosím užívejte.

S pozdravem

Lucka

Se strachem se bojovat musí..

Wed, 23 Jul 2008 03:01:31 +0200

Nedávno jsem něco hledala ve složkách svého notebooku a narazila jsem na rozepsaný článek, který jsem začala psát začátkem prázdnin a nějak se neměla k tomu ho dopsat.Tak jsem to napravila =O)

Když jste po léčbě a po všech těch děsivých zážitcích opět schopni se vrhnout do normálního života, přijde spousta překážek ,na které jste nikdy nepomysleli a nikdy vás ani nenapadlo, že by přijít mohly.Tak třeba škola, dřív jsem brala školní docházku jako tu nejvšednější věc a nutnost, kterou jsem si musela za ten den splnit.Ovšem, když jsem měla nastoupit zpátky do školy, mezi spolužáky, měla jsem pocit, že zdolat Mt. Everest by byl pro mě snad lehčí úkol.Z izolace v které jsem byla mezi "4 stěnama" tolik let, kdy jsem bojovala s nemocí, ať už v nemocnici nebo posléze doma, mi zůstal ten pro mnoho lidí nepochopitelný pocit ,kterým byl strach z lidí.Nebála jsem se lidí jako takových, nebyl to strach typu, že jdete po ulici a bojíte se ,aby vás nějaký člověk neokradl nebo vám fyzicky neublížil.Tohle je jiný strach, bojíte se, aby vás někdo nezranil psychicky, vaše sebevědomí dosahuje hodnot nižších jak bod mrazu, nevěříte sami v sebe, nevíte v co máte věřit, jste zranitelní jako nikdy.Svět, který jste znaly byl pryč a vy nechápali nic,všechny ty hodnoty a pro vás normální a obyčejné věci se staly jen toužebným přáním.Představte si, že vás někdo vyhodí z rozjetého vlaku, který vás vezl na místo, kde vám bylo dobře kde jste byli doma, měli jsté svou partu a celý svůj život kde vám nic nechybělo a pak vás tam po nějakém čase zpátky posadí na ten samý vlak, který vás doveze na to samé místo,ale už tam nepatříte, najdnou to není váš život,nejste to vy.Jak ho to vrátit zpátky, dá se to vůbec?? Pamatuju si, jak jsem chodila vystrašená po chodbě školy z hlavou sklopenou a přála si být neviditelná.Přišlo mi, že na mě každý pozná, čím jsem si prošla.Ve třídě seděla jako vetřelec a 100x jsem si říkala, že to ještě dám, že to vydřím, že jednou se to zlomí.Nejednou jsem měla v očích slzy po odchodu ze školy.Ten hnusný pocit, že snad nikdy nezvládnu.Čím častěji jsem do školy chodila, tím víc jsem si věřila, zvládla jsem to jednou, podruhé, pak už jsem věděla kolik zvládnu a na tom stavěla, párkrát jsem spadla zase níž, ale nevzdávala to, se strachem se totiž musí bojovat a jak mi jednou řekl jeden moudrý člověk strach, ten nikdy nezmizí, každý ho v sobě nosíme, se strachem se musí bojovat a nesmíme mu dát možnost projevit se, ať už se bojíme čehokoliv, ať už je náš strach jakkoliv velký, nikdy boj s ním nesmíme vzdát.I když vás to stojí kus vaší cti, když máte pocit, že víc už nedáte a lehčí by bylo se vzdát!V životě pořád všichni za něco bojujeme, kdyby to každý vzdal, tak by život ztratil smysl.Každý bojujeme s něčím jiným, ale zkuste přijít k nemocnému dítěti a říct mu , že vzdáváte školu, protože máte strach, že ji nezvládnete, že odmítáte jíst ze strachu, že přiberete,že se bojíte kvůli vráskách vyjít na ulici. Opravdu myslíte, že tohle jsou důvody, kvůli kterým nestojí za to se usmívat ???Vždyť život je krásný a každý den stojí za trochu úsměvu na tváři, když vás ráno vzbudí sluníčko, když spadne kapka deště na vaši tvář, když vidíte svoje děti vyrůstat, když řešíte jestli nechodí domů pozdě, když jen tak sedíte a dýchááte a je vám strašně moc fajn. Pak si řeknete, že nic přece není tak těžké abych to nezvládl.

Přeju hodně síly k vašemu boji!=O)

Krása života

Sun, 04 May 2008 23:48:37 +0200

S mojíí supr kamarádkou Darčou často probíráme všechny možné i nemožné věci , co se týkají nemoci a rakoviny vůbec , a tak jsme si řekly,že spolu dáme dohromady nejaký pravdivý a hlavně optimistický článek, takže tady je:-)

Když skončíte s léčbou a nebudete si jistí kam přesně patříte, nezoufejte. Začínáte přece normální život, který budete považovat za svůj. Třeba bude i lepší. Otevřou se před Vámi nové a nové dveře, nechcete přece stále stát za těmi zavřenými!

Ted je to váš život, život kde jsou kamarádi, lásky, kde je smích a radostné chvíle. Najednou vidíte tu krásu. Zdá se Vám, že i ten vzduch, co dýcháte je lepší a ceníte si ho snad 1000krát víc. Každá chvíle je jedinečná. Napadne Vás, že okamžik, který prožíváte už vám nemusel být souzený, tak si ho vážíte jako by to byl ten největší poklad. Jste tady a můžete si užívat tu krásu, krásu života, přátelství, lásky a štěstí. Nikdy mě nenapadlo, že tyhle chvíle si člověka tak obohatí, že má chuť létat i když nemůže pořádně chodit. Nejvíc dělá psychika, cítíte se konečně svobodně a fajn. Našli jste sami sebe. Získáváte sebevědomí Uvědomíte si ,že nejste v ničem horší než ti,co si nikdy takovou nemocí neprošli. Vždyť v určitých chvílích jste na tom i lépe. Líbí se Vám věci, které Vás předtím vůbec nezajímaly. Najednou máte pocit si dokazovat, že to zvládnete. I když je to pro Vás obtížné. Každá menší pochvala na Váš účet posiluje sebevědomí. Jdete ven a sedíte na houpačce, kolem les a nikdy by Vás nenapadlo, že Vás to bude bavit. Jen tam mlčky sedět a pozorovat, jak život běží, zatímco Vám se trošku zastavil v nemocnici. Dokážete si víc vážit života a prožívat chvíle intenzivněji. Cítíte tu krásu. Pozastavíte se nad tím, jak voní chvíle s přáteli, jak voní láska, jak voní třeba i ten obyčejný večer, kdy svítí hvězdy na Vy víte, že můžete stát s hlavou zvednutou a koukat na ně. Kráčíte po ulici a je Vám úplně jedno, kolik lidí na Vás kouká. Všechny ty drby a nekonečné dohady v okolí. Je to fuk. Jen se pousmějete a jdete dál. S hlavou hrdě vztyčenou, jako by jste vyhráli ten největší maratón. Nemoc mi dala určitý nadhled a možnost přehodnotit svůj žebříček hodnot. Co je opravdu důležité a co se jen tak tváří? Už to poznám. Zapomínám na probdělé noci, které jsem probrečela do polštáře nad nespravedlností světa. Už si nepokládám otázku: "Proč já?" Spíš si říkám: "Konečně došla řada i na mě." Nespím kvůli krásným zážitkům, kterých se nemůžu nabažit! Ne kvůli vzpomínkám na nemocnici a spoustu léků. Když přijdou špatné myšlenky, uvědomím si, že mám kolem sebe lidi, kteří za mnou stojí. Poznala jsem díky ní své pravé přátele i spoustu nových skvělých lidí, kteří mi neváhali pomoct. Nechápu sebevrahy, kteří si dobrovolně berou život, když lidi, kteří chtějí žít umírají.

Teď už se chci na svět dívat jen optimisticky.Chci už zažívat jen pocity, kdy mám chuť se rozběhnout a pořád se smát. Usínat s úsměvem na rtech a budit se do dne, který bude normální. Který bude fajn. Vím, že i když jsem o hodně přišla, získala jsem. Věřím, že budu zdravá a šťastná! Nejsem bláhová, proč? Vždyť přece být tady je tak krásné a k nezaplacení=O)

Psychicka podpora

Tue, 22 Apr 2008 16:13:44 +0200

V životě každého člověka nastane chvíle,kdy potřebuje psychicky podpořit.Ať už se jedná o zaměstnání,vztahy v rodině či jakýkoliv jiný problém.Ovšem až když člověk prožije něco opravdu hrozného a je na dně ,tak pak teprve pochopí co přesně slovíčko podpora znamená,jaký má význam a co obnáší.Často v nemocnici vídíte bezradné obličeje rodičů,sedících u postele svých dětí.Kolikrát si jen řeknou : proč to muselo potkat zrovna mé dítě?Proč?Co komu udělalo?Trestá mě někdo za něco?: kolik z rodičů by nejradši vzali všechnu bolest a utrpení svých dětí na sebe ,jen aby se necítili tak bezmocní.Jenže,už to,že s námi u té postele sedí či seděli,už to že jsme stále cítili jejich přítomnost ,a že jsme věděli,že nejsme v tak těžškých chvílích sami ,nám bylo neskutečnou podporou,bylo to to nejvíc,co pro nás v tu danou chvíli mohli udělat.To že jsem vždy po probuzení viděla rodiče u své postele bylo pro mě v tu chvíli vážně nejvíc.Měla jsem pocit ,že zvládnu vše,že to zvládnu za nás,že to zvládneme.Podporu ovšem potřebují i rodiče a blízcí,kterých se vlastně nemoc dotýká stejně,jako dětí co se léčí.Proto by se ani rodiče neměli bránit takové podpoře a klidně vyhledat odbornou pomoc psychologa,to že ji vyhledáte vůbec neznamená,že to nezvládáte ,že jste slabí,vůbec ne!Jen si potřebujete s někým promluvit,někomu se vypovídat a svěřit se se svými starostmy.Uspořádat si nahlas své myšlenky v hlavě a načerpat sílu do dalšího dne,týdne,měsíce...Lidé by se přeci měli podporovat navzájem... Je strašně fajn,když se teď setkám s někým,koho jsem dlouho neviděla a o kom vím ,že mi držel palečky ,když jsem s nemocí bojovala a podporoval mě,vidět ten usměv na tváří ,takový ten zůčastnělý,který vám řekne ,já věděl že to zvládneš,mám tě rád.Ano to všechno z toho úsměvu a pohledu poznáte.Podpora je vlastně ta nadějě a duševní opora o které víte,víte,že na vás někdo myslí,že vám věří a hřeje vás to u srdíčka.Pomáhá vám to v těžkých chvílich,pomůže vám překonat bolest,deprese a pocit bezmoci,víte,že i když je před vámi kus cesty ,která bude všechno,jen né lehký tak že to zvládnete.Že na konci výjdete jako vítěz,protože v tohle všechno už od záčátku věříte i díky lidem,kteří vás podporují.Proto nikdy nezapomeňte,že nejste sami:-)!

Úvaha

Thu, 28 Feb 2008 22:52:49 +0100

Není to tak dlouho co jsem se bavila s jednou mojí super kámoškou a vážně skvělou hokou,která si nedávno prošla znovu tím vším hnusným a hrozným o čem se tu píše.A docela mě zavedla k zamyšlení.Jaké priority a životní názory má člověk,který výjde po léčbě a dostane se do normálního života,tedy je do něj vhozen jako neplavec do hluboké vody.Je to docela komické přirovnání,ale něco do sebe to má.Vážně si připadáte jak z jiného světa.Ostatní lidi by pohnutky které se vám honí hlavou nikdy nenapadly.Například,proč se třeba dívat na ostatní lidi ,kteří trpí a podat jim pomocnou ruku,když nemusím?..když to není povinné a nikdo mi za to nezaplatí?Neodmění mě?Prostě bez prostředně.Co třeba souctit?je to ta správná motivace?..Pochopení?Být u někoho,být mu duševní podporou.Je toho víc,žebříček hodnot je celý naruby,to ,co se vám dříve zdálo nejdůležitější, teď není zdaleka v popředí.Ale z vlastní zkušenosti vím,že vliv "normálního" života vás zavede k zamyšlení ,je to jako prozření.Najdenou nechápete,proč se třeba tolik lidí honí ,aby všechno stihli,zatímco jde stranou rodina a většinou i zdraví.Nechápete hádky mezi přáteli ať už mají jakké koliv přičinění.Pak se stane něco co vaše hrany otupí.Naučíte se v tom plavat,čím víc zapomínáte na všechyn ty hrůzy v nemocnici, tím víc přehodnocujete znovu a znovu svoje názory a srovnáváte je s názory ostatních lidí z toho "normalního"světa.Nedá se tomu nijak ubránit,prostě jen zapadáte do normálního života.Ovšem vždycky se budete něčím lišit ,od těch ostatních,budete to mít v očích,to poznání,poznání,že život není jenom to pozlátko co se třpytí a leskne a co je fajn,ale že život dokáže být i krutej a dokáže si s lidskými osudy zahrávat.Je krásné se do něj znovu dostat,nikdy nelituji a nikdy nebudu,věřím tomu,nikdy si nenechám vzít svůj "žebříček hodnot" .Nikým si ho nikdy nenechte vymluvit,ikdyby se o to snažili sebevíc.Není špatné,že se tím od ostatních lišíme,že jsme považováni za ty co všechno ví nebo že si někdy připadáme že nezapadáme.Ať už vám tu někdo ublíží sebevíc,vždycky je to lepší než jakákoliv nemoc!.. jen se proste nadechněte a uvědomte si,že dýcháte a to je přece ten největší zázrak.=O)

tuhle úvahu bych chtěla věnovat mé *inspiraci*, děkuji za vše

Tu bitvu vyhrajeme..musime

Thu, 17 Jan 2008 23:16:43 +0100

Ležím na pohovce notebook vedle sebe a jsem plná lítosti,vzteku a bezmoci.Dnes té hnusné nemoci podlehl další člověk,kterého sem znala.Pravda,byl sice už dospělý a víc jak půl života měl za sebou,ale to neznamená,že tu s námi ještě nemohl být.Vím,že si teď třeba říkate,že kdyby měla psát o každém člověku,který nemoci podlehne,tak nedělám nic jiného:(..ano bohužel je to tak:(.Ale kruci,chce se mi řvát nahlas.Proč ta hnusná nemoc útočí takhle podle?..Proč???.Kdybych na to znala odpověd,ikdyž teď mě tak napadá,že by mi to stejně k ničemu nebylo,nic bych na tom nezměnila..bohužel:(.Dřív jsem si vůbec neuvědomovala,kolik lidí postižených touto nemocí se vyskytuje okolo mě.Je až ironické,že si toho všímám víc teď,když jsem se uzdravila....Těžko se mi píše,nevím co mám psát,ale mám potřebu se někomu svěřit...Nechci si ani predstavit,jak to asi snasi pribuzni toho cloveka.Já vím,že se tohle děje den co den..,ale když se nejadná o lidi ve vasem okolí,nevnímáte to,nechcete to vnímat.Též se to snažím nevnímat,nezaobírat se tím,pořád na to nemyslet,ale tohle nešlo.Tohle musí sebrat každeho.Ani nevím proč jsem vlastně píšu,možná je to proto,že bych chtěla vzdát hold dalšímu padlému,ale strašně statečnému člověku ,který stál v bitvě proti tyhle hnusný nemoci se ctí a odvahou.Nevyhral sice bitvu,ale válku,válku za něj můžeme vyhrát my.Ostatní lidi kteří ještě pořád bojují.Musíme se sakra kousnout a nikdy se nevzdávat.Celý život je boj a určití lidé musí do bitvy,ikdyž o to vubec nestojí.Chtěla bych vás jen požádat,aby jste nikdy neztráceli chut k životu,ať se děje cokoliv,život je jen jeden a žádná nemoc a už vůbec né chmurné myšlenky ,vám nemůže vzít touhu o něj bojovat!Nenechte si ji nikdy vzít!Ať už v životě bojujete s čímkoli,nikdy to nevzdejte předem.Prosím vás o to,mnohdy nebojujem jen sami za sebe,ale i za lidi,kteří se nevzdali,ale byli porazeni.Jsem přesvědčena,že jednou,jednou tu válku vyhrajem a to za všechny.

Veselé Vánoce a šťastný Nový rok

Mon, 24 Dec 2007 10:39:04 +0100

Dnes jsou Vánoce,svátky klidu míru a lásky.Den, kdy by se lidé měli vzájemně tolerovat a být na sebe milí.Vánoce jsou nejkrásnějším svátkem v roce,proto vám všem přeji ,ať je prožijete nejlépe v kruhu rodinném a s lidmi, které máte rádi.Děkuji vám za všechny komentáře,návštěvy na mém blogu a za všechnu tu úžasnou podporu.Mnohokrát jste mě podrželi a nakopli a ukázali, že to ,že sem píšu, má smysl.Přeji vám tedy ještě jednou krásné Vánoce a užásný nový rok plný zdraví ,lásky a zase zdraví =0) a zároveň se loučím s fantastickým a tím nejúžasnějším rokem ,který jsem za posledních pár dlouhých let měla šanci prožít=0).. a hlavně to zdraví!

Lucka

Předvánoční koncert a hlava plná myšlenek

Thu, 06 Dec 2007 23:57:56 +0100

Vánoce se neúprosně blíží a krásná doba čekání a těšení,se nám zkracuje.A tak jsem si řekla,že bych měla napsat taky něco optimistického,když budou ty Vánoce:-).Dneska jsem byla na vánočním koncertu ,který se každoročně koná na naší škole.Když jsem tak seděla v první řadě a koukala na ty děti jak zpívají vánoční koledy, tak se ve mě kromě vánoční nálady, probudily vzpomínky.Přiznávám že i trochu sentimentální:)...Najednou jsem si uvědomila, co všechno jsem za tu dobu ,co jsem byla nemocná, ztratila a naopak co všechno jsem získala.Když se nad tím hlouběji zamyslím ,težko říct ,na které straně to převahuje.Logicky řeknu že je to na straně ztrát.Když jsem na ně tak koukala ,úplně jsem cítila ,jak jsou bezstarostní ,vážně v tu chvíli jsem jim záviděla:).Asi bych dala nevím co být na jejich místě stát tam a zpívat se svou třídou vánoční koledy ,sdílet s nimi nervozitu v zákulisí a sdělovat si zážitky.A najednou mě polil takový příjemný pocit ,že vím,že jednou tohle budu zase mít:)...Protože už je to pro mě realné.Jsem zdravá a teď mám pocit že nic není tak nemožné aby se mi to nepovedlo.Je to už hodně dávno,ale pořád ještě vím jak chutná ten pocit žít absolutně naplno.Jednu dobu jsem na to zapomněla,ale teď už se mi jeví obrysy a věřím že brzy budu mít zase čistý obraz:).Nechce se mi přemýšlet ,co ještě všechno nemocný člověk ztratí a jak těžko se to pak získává zpátky,o tom jindy(teď přece píšu optimisticky:-)..naopak chci říct co všechno jsem získala,chci hledat na věci něco pozitivního.Všechno má dvě strany nic není jen černé nebo bíle.A já vím,že mám teď jiný žebříček hodnot.Nehodnotím nebo neodsoudím lidi podle vzhledu nebo společenského postavení ,ale podle toho jací jsou a jak se chovají.Říká se že spoustu věcí si člověk uvědomí až potom co je ztratí,ale kolikrát za život máme druhou šanci?Já myslím že jsem ji dostala:).Jsem šťastná a cítím se být silná,silná hájit svoje názory svoje myšlenky ,silná podporovat druhé.Chtěla bych aby všechny ty děti a všichni ti lidi dostali druhou šanci jako já.Každý ať s ní pak naloží podle svého.Taky můžu říct ,že jsem získala a potkala díky tomu všemu úžasný lidi.Aspoň pár jich je určitě a to má v dnešním světě nevyčíslitelnou hodnotu.Né nadarmo se říká ,v nouzi poznáš přítele.Ti kteří na druhých jen parazitují tak ti odpadlou hned v prvním kole,ale ti co to s váma jedou dokonce jsou opravdoví přátelé.Docela bych pozměnila jedno pořekadlo.Za peníze si zdraví nekoupíš.Není to totiž úplně tak pravda.Sice si za peníze zdraví koupit nemůžeš,ale máš za ně větší šanci je získat.Ale co vím jistě je,že za peníze si nikdy nekoupíš opravdové přátelé a lidi které vás mají rádi a vy máte rádi je:).Moje největší vánoční přání je aby všichni ti co bojují s ruznýma hnusnýma nemocema a všichni ti co si to zaslouží dostali druhou šanci,aby ji dostali.Ale bohužel vím,že tohle přání mi ježíšek nevyplní aji kdybych sebevíc chtěla.Proto zůstanu u tvrdé reality a asi si na vánoce budu muset přád nějakou nejlepší počítačouvou hru nebo jiné podobné top přání co dávají v televizi.Třeba zrovna to mi ježíšek splnit může......Takže přeji co nejméně předvánočního stresu a co nejvíce pohody:-)

deprese a jiný příjemný věci..

Fri, 02 Nov 2007 20:19:26 +0100

Považuji podzim za pěkné roční období.Všude to hraje hřejivými barvami a když k tomu svítí sluníčko tak to nemá chybu.No..jenže poslední dobou mám hodně takové chmurné myšlenky,říká se tomu deprese.Deprese by neměly být,akorát znepříjemňují lidem život.Poslední dobou důvod mých depresí bývají rodiče:-)..Někdy bychom se doma samou láskou pokousali:-).Už předtím jsem se zmínila,že mám své rodiče ráda a na tom se nic nezměnilo.Ale teď často přemýšlím o tom,že vidí spoustu věcí jinak než já.Pořád se o mě bojí a pořád mě berou jako nemocnou.Nejsem ze všeho uplně venku..nikdo není,ale já se tak brala.Dělám mnohem víc věcí než dřív,ale pořád tak nějak to není ono.Je to zvláštní.Přemýšleli jste někdy,co bude až se vám splní váš životní sen?Je to zvláštní myšlenka.Každý den pro něco žijete pro něco bojujete a o něco se snažíte..a najednou to máte.Ale co pak?Dlouho mi trvalo než jsem na to přišla..a nebylo zrovna lehké to zjistit.Když se vám splní váš životní sen ,tak pak si ho musíte užívat!Ale jak si ho užívat, když ještě nemůžete zcela na 100%?Je to spousta otázek.Já si teď života užívám nejvíc, když můžu být na akcičkách ,které pořádá krteček a bumbaris.Užívám si ho ,když jsem s lidmi které mám ráda!S příbuznými, s kamarády...A užívám si života když se ráno vzbudím a je mi dobře.Jak to zní samozdřejmě pro některé lidi.Ale pro mě je to něco čeho se nikdy nenabažím!Někdy se mi stává,že vstanu a musím si uvědomit že jsem v pořádku a doma.Zní to asi divně,ale někdy se bojím,že se probudím a vše bude zpět...brrr..nezaobírat se těmato myšlenkama...přemýšlím proč lidi, kteří se nikdy nesetkali a neprošli si rakovinou, nemůžou nemocné nikdy zcela pochopit.Můj názor je,že oni mají svůj svět..svět kde jsou všichni krásní a zdraví..žijí v takové najivitě.Nemůžeme se za to na ně zlobit.Spousta z nás by si to s nimi vymněnila.Když jsem byla nemocná a měla ty příznaky, velmi nepříjemné,tak jsem vždycky toužila po tom ,abych uměla někomu dát pocitít,komukoliv,jak mi je.Abych měla někoho kdo ví jak mi je ,komu to nemusím vysvětlovat .Kdo na mě koukne a ví,neptá se ..neptá..Ale úplně nejvíc jsem to chtěla dát pocítít panu docentovi,(teď už profesorovi).Třeba by to v něčem pomohlo,věděli by,jak se při příznacívh této nemoci pacienti cítí.Mohli by jim třeba snadněji pomoct!..Jak udělat to ,aby se nemocní nemuseli cítit jako černé ovce v normálním životě?Je to to co přesně nevím.:-(..říkám přesně ,protože mám určitou teorii..snažte se nevnímat rakovinu jako tabu.Mluvte o ní!Přiznávám,že to není jednoduché..Když jsem byla v tom,nedokázala jsem to.A o to jsem měla pak život těžší..o hodně těžší.Myslela jsem si žě mému světu nikdo nemůže rozumnět a ani jsem se nesnažila o to, někoho vyhledat..Možná jen proto,že jsem se setkala s lidmi ,kteří mi to takhle dávali najevo.Jenže existují i jiní lidé, kteří vám můžou pomoci ,aspoň po psychické stránce určitě!Podpoří vás,vyslechnou ,podají vám pomocnou ruku!Proto se prosím nestraňte a nezalízejte do kouta .Řekněte to světu!Pomůžete tím mnoha lidem se stejným nebo podobným problémem jako máte vy.Potřebujete jen podpořit i já jsem to potřebovala.Někdy mám taky chvíle kdy mám pocit že mi nikdo nerozumi.,to asi každý ,prostě potřebuji někdy podpořit i teď,ale to není přece nic špatného.Já děkuji všem co mě podporují.Musíme se podporovat navzájem!Věřím ,že jich je víc,než těch druhých.Mám v sobě ještě spoustu barikád a bloků které se snažím odbourat.A zvyšovat životní laťku.Pořád je potřeba o něco a pro něco bojovat,aji když dosáhnete životního snu,protože bez boje je život nudnej..bez boje to stojí za nic!....tak to je asi vše co jsem měla dneska na srdci:-)..a teď se jdu zaobírat podzimníma depkama:D...takže vám přeji, ať vás jich letošní podzim potká co nejméně!;-)

Proč?

Thu, 18 Oct 2007 14:13:21 +0200

Včera jsem byla v Brně na kontrole a na vyšetření.Jelikož leží jedna moje kamarádka na onkologické JIPce ,chtěla jsem ji navštívit.Vždycky když mám jít za ty dveře kde se snaží děti všeho věku vyhrát nad smrtí,je mi divně.Ze vnitř mě svírá strach a divný pocit..........Vstupovala jsem do chodby a rozbušilo se mi srdce.V tu chvíli sem mi ve zkatce promítlo všechno to, co jsem tam zažila a věřte, nic hezkého to nebylo.Svírala mě divná křeč a klepaly se mi ruce.A to jsem tam šla jen na návštěvu!Když jsem viděla ležet kámošku v posteli bylo mi ze všeho špatně.Špatně z tohodle světa špatně z tý nespravedlnosti!Chtělo se mi najednou strašně řvát.A co hůř vyvolávalo to ve mě zase staré vzpomínky.Vždyť zrovna na tom boxu jsem ležela já když mě přivezli úplně poprvé na onko JIPku.Poslední dobou mě to bere hodně.Teprve teď si uvědomuji celou tu hrůzu.Možná je to tak lepší že jsem to dřív když jsem si tím procházela sama ,nevnímala.Nedocházelo mi to,nemohlo.Cítila jsem úplně tu atmosféru.Všechno bylo v tom vzduchu,uplně všechno!Strach ,čekání,nejistota,ale šla citít i víra,víra těch lidí o které jsem tu už mluvila.Oni věří že se uzdraví,věří že jednou přijdou na to oddělení navštívit doktory a setřičky,tedy ty lidi kteří jim pomáhali a bez kterých by to tam opravdu nešlo i oni nás drželi nad vodou.Přijdou už ale jako zdraví .Oni to dokážou!Vím to zvládnou to!Zvládne to aji ta kamarádka jedna z těch fantastickej a statečnejch človíčků ,kteří tam jsou.Myslím si že na téhle dětské onkologii je o vás nejlépe postaráno.Jsou tam nejlepší lidi ,nejlepší doktoři i péče a nebojte, oni vás v tom nenechají samotné...a my...my taky ne!

Krtečci, bumbarisi a jiný zlatíčka:-)

Sun, 14 Oct 2007 23:47:38 +0200

Koukám do obrazovky monitoru a celkově odpočívám po docela únavném dni.No ..........unávném a přesto šťastném dni,jelikož jsem se právě vrátila z jedné naprosto úžasné akce kterou pro nás (děti léčené a odlečená na dětské onkologii v FN Brno)pořádají ti nejlepší lidi které znám:-)...Když jsme dneska odpoledne právě z jedné takové akcičky odjíždeli měla jsem těch pár hodin strávenených v autobuse čas přemýšlet.Když jsem myslela na ty tři dny který jsem s těmi lidmi prožila na jedné chatě lecos jsem si uvědomila.Například to,co pro nás tihle lidi dělají a jak.Jak je třeba možné že se s nimi cítíme tak dobře a kolikrát se přistihnu ,že se mi ani nechce zpátky domů.Není to tím že bych svůj domov neměla ráda,to vůbec ne a myslím,že to není ani tím,že jsme byli zrovna na tom místě.Ani tím ,že jsme tam třeba v to roční období v ten den nebo v tu hodinu.Vubec ne!Je to ti tím,že lidi kteří tohle pro nás dělají do toho dávájí srdce.Vytváří nám takovou další rodinu plnou pochopení a lásky jeden k druhému.Rodinu kde si je každý roven a kde má každý právo na svůj názor a na své rozhodnutí.Spoustu dětí, a to mluvím i ze své vlastní zkušenosti ,má po léčbě problém zapadnout zase zpátky do normálního života a mezi svoje vrstevníky.Vaši kamarádi jsou uplně jinde ,žijí v jiném světě ,kolikrát se mi zdá, a to ještě i teď , že snad žijí v jiné galaxii na milion světelných let vzdáleni od vás.Řeší jiné problémy jiné situace než vy.Prostě jiný život.Proto akce na které můžeme jezdit díky skvělým lidičkám jako jsou všechny naše krteččí tety ,bumbarisi a všechny ty zlatíčka co k tomu dopomáhajé jsou pro nás kolikrát nový důvod proč se nevzdat a zkoušet to znova,dávají nám novou naději na normální život ,protože tam trávíme čas s lidmi,kteří nám rozumí ,a to je to co mi momentálně potřebujem.Nikdo si ani nevzpomene že někdy byl nebo je nemocný.Pomáhají nám začlenit se znovu do života,za což jim patří ten největší dík :-) .....tady jsou ještě adresy tak se na ně určitě koukněte ,když budete chtít vědět něco víc o tom o čem jsem tu mluvila www.bumbarisparis.org www.krtek-nf.cz a pro dnešek mě omluvte, už na obrazovku skoro nevidím jak se mi klíží víčka,ale jak to tak vidím budu dneska usínat s blaženým pocitem ,že za mnou někdo stojí a že už nikdy ,v pro mě těžké situaci, nebudu sama:-) Takže... DĚKUJU TETY!!!

Děkující myšlenka...

Sat, 22 Sep 2007 00:54:45 +0200

Zažila sem nejlepší prázdniny ve svém životě!Splnilo se mi všechno o čem sem s otevřenýma očima snila když sem ležela v posteli a koukala do zdi nebo brečela.Každej den prázdnin se mi zdálo jak sen z kterého se nikdy nechci probudit.Celý můj život je teď takový,ale o prázdinách to bylo podtržené tou vůní sluníčka vody a svobody:-)Užila jsem si s přáteli, bylo to aji dost poučné.Zážitky nejsou jen dobré,ale i špatné.Ale pořád jsou to zážitky které bych s nikým nevyměnila.Potom přišla nabídka, nabídka na 10 happy days v Barredstawnu -Irsko kterou nam dětem léčeným nebo odléčeným v FN Brno umožňuje nadace krtek o které sem se již zmínila:-),byl to nejlepší zážitek mého života.Je to akce,která se pořádá pro děti s rakovinou nebo vylečené z rakoviny.Je to pro nás ráj na zemi.Bylo docela zvláštní až zarážející vidět kolik dětí z různých státu je nomocných.Tato hnusná nemoc je přítomná všude bohužel!Je to svět kde za jednu cigaretu letíte obratem domů!Což je fantastické pro nás kteří víme,že kouření škodí jak tějm co kouří tak tějm jejich okolí tedy nám nekuřákům.. netvrdím,že všichni lidi co si prošli touto nemocí sou nekuřáci.Zdaleka ne!..ale dost jich takových znám a sem za ně vděčná:-)....vím,že mnozí lidé se chtějí této závyslosti zbavit a přeju jim hodně štěstí pač je lehké ukázat cestu k neřesti,ale cestu zpět už vám nikdo neukáže....Cítíla jsem se v Irsku svá jako nikdy v životě!Mnohokrát sem překonala sama sebe ,řekla jsem co si myslím a nebála se ,byl to jiný svět,jak kdybych se ocitla na jiné planetě.Když jsem přijela domů hodně sem přemýšlela.Teď dost často přemýšlím, od té doby co sem dostala šanci na normální život a snažím se ho žít:-), dost vzpomínám na děti které sou ještě pořád za těmi dveřmi...za dveřmi onkologie,oddělení kde se bojuje o život.Ještě si pamatuju jak sem se vždycky na ty dveře dívala když se za mnou zavíraly...vždy mě napadlo si zase tu ,ale ty to zvládneš a měla sem slzy v očích .Taky často myslím na kamarády a spolubojovníky z oddělení...jak se mají?Jsou všichni ok?Nebo už tu nejsou?Nevím proč přemýšlím nad tak chmurnýma myšlenkama.Taky si uvědomuji věci které sem dřív nevnímala,protože jsem si to dřív neuvědomovala.Například bych nikdy v životě nechtěla být rodičem který se dozví,že je jeho dítě nemocné.Musí to být asi nejhorší věc která může milující rodiče potkat.Obdivuju tyto lidi!Zaslouží si obdiv nás všech stejně jako jejich nemocné děti!Já osobmě obdivuju svoje rodiče obdivuju svou maminku kterou mám nejradši na světě a nikdy bych ji za nic nevyměnila,ale taky se musím přiznat že bych si své místo s ní taky nikdy nevyměnila ,protože bych to nezvládla.Je něco jiného být nemocný sám za sebe než se koukat jak trpí ti co máte nejradši.Radši bych byla nemocná sama než vidět někoho z nich!Mamka mi dodávala důvěru protože já sem věděla že mi věří,když byla se mnou věděla sem že zvládnu všechno!Každou takovou hroznou chvíli kterou sem prožila si ona prožila se mnou vždycky když to vidím před sebou tak ji vidím vedle sebe.Nikdy sem ji to neřekla ,ale v hlouby duše doufám,že ona to ví,vděčím ji za to že sem.Ikdyž sem na ni někdy protivná a drzá jako každý puberťák ,(teď si pubertu užívám spíš její dozvuky:-))tak tohle ve mě bude napořád a nikdy se to nezmění!Takže mami DÍKY :-*:-*:-*mtmmmr

Nic není jednoduché

Tue, 12 Jun 2007 22:58:28 +0200

Když mi můj pan docent řekl o transplantaci jater,byla jsem dojatá ,ale nedokázala jsem si představit co slovo transplantace znamená.Myslím,že si to neumí představit nikdo,kdo si tím neprošel.Já jsem si řekla,bezva jen mi vymění játra a budu zase zdravá...Jenže ono to není tak lehké jak se na první pohled zdá.....V lednu 2007 mi pan docent oznámil,že mě volají do nemocnice u SV.ANNY v Brně na předoperační vyšetření.Když mě tam vezli na 5denní pobyt byla jsem plná naděje,i když velmi oslabená nemocí.Prošla jsem spoustou vyšetření a mnoho z nich byla velice nepříjemná,ale co ,já jsem si řekla,že prostě musím,že to musím zvládnout,zvládnu tohle a pak příjde úleva ,úleva od všeho,od tohodle trápení a já budu zase volná ,budu žít svůj život,který jsem chtěla,vždycky když jsem si tohle připomínala,bylo mi do pláče,ale byl to pláč z radosti z nepopsatelné úlevy,že budu volná z toho strašného snu,z té nemoci která mě trápila 5let mého života s kterou jse ráno vstávala a večer šla spát ,vždycky než jsem šla spát jsem si přála,abych se ráno probudila zdravá a všechno byl jen zlý sen...samozřejmě za tějch 5let byly i chvíle radosti,kterých jsem si strašně moc vážila a děkovala za ně.Měla jsem třeba neskutečnou radost z toho,když jsem přišla mezi mé kamarády povídala jsem si s nimi a zasmála se.Musím říct že jsem něco zjistila už tenkrát a to ,že se dá žít bez mnoha věcí,bez mobilu,bez peněz,ale bez kamarádů a rodiny se žít nedá.A taky se nedá žít bez víry,protože nesmíte přestat věřit,to nejde...život by pak ztrácel cenu.Já jsem věřila,že se jednou dočkám....neměl jsem moc šancí,ale věřila jsem vydržela bych všechno na světě kdyby mi dal někdo malou naději..a najednou jsem ji měla.Musím se přiznat,že jsem v té nemocnici jak jsem ležela na tom před transplantačním vyšetřením každou noc brečela..brečela jsem z toho že tam jsem, zdálo se mi to jako sen z kterého se můžu kdykoliv probudit,nechtěla jsem ani usnout...co kdyby...po tomto pobytu jsem pak byla zařazena do seznamu čekatelů na dárce...Dárce,zvláštní slovo,nikdy předtím jsem o tom nepřemýšlela,smrt jednoho člověka zachrání život jinému.Je to ta největší věc kterou může člověk pro jiného člověka udělat.Dát mu život...takže,řekli mi že na dárce se normálně čeká 2-6 měsíců,ale prý někdo se může dočkat za dva týdny jiný čeká dva roky,s tímhle sdělením jsem doma čekala na telefon ve dne v noci,mohli zavolat kdykoliv,a proto jsem nesměla být nemocná omezit kamarády prostě vyhýbat se větší společnosti lidí.Pamatuju si to jako dneska když jsme jeli z kontroli a mamce zazvonil mobil...máme dárce na 95% musíte dojet hned teď do nemocnice,už nic nejíst a nepít....čekala jsem přesně měsíc, nevím jak by jste se v takové chvíli chovali vy,ale já jsem byla naprosto klidná,ani nevím,kde se to ve mě vzalo,rodiče se chvěli ,ale já vstupovala s šťastným výrazem do vestibulu nemocnice,v hlavě se mi honily myšlenky sem a tam ani jsem je nestíhala,vím jen,že jsem si říkala,že je to můj poslední den,snad poslední den v životě s mou nemocí..s mou???Ano za tu dobu už jsem ji brala jako součást svého života,už jsem zapoměla jaké je to žít bez ní,ale strašně jsem po tom toužila.Přišla jsem na oddělení,sepsala nutné informace,jako rodné číslo a tak a pak už jsem jen čekala..čekala jsem dvanáct hodin,celou noc, nemohla jsem spát,jen jsem se převalovala a vzpomínala na všechno,co jsem s touto nemocí musela prožít....kolik sil mě stálo dokopat se až sem a říkala jsem si,že jsem dobrá,že sem to nikdy nevzdala,že tohle je moje odměna...najednou nademnou sestřička rozsvítila světlo,Lucko už jedeš hodně štěstí,dovezli mě na sál,pak už si pamatuji jen vyhřívané lehátko a nějakého doktora a hlavně sestřičku ze sálu,která mě utěšovala..............probudila jsem se až na ARU ani si nepamatuji ten pocit,myslím,že jsem žádný neměla,byla jsem ještě omráčená z narkózy a tak mě ani nic nebolelo.Na ARU jsem prožila pár krušných nocí.Cítila jsem jak se mé tělo dělí na dvě půlky a jakoby do mého těla vstoupilo něco,co tam nepatřilo...asi po týdnu mě přeložili na oddělení intenzivní péče tedy na JIPku,měla jsem velké problémy do sebe dostat jídlo,nešlo o to,že bych neměla hlad,ale spíš o to,že jsem snědla sousto a hned jsem byla plná....nutili mě jíst,ale já nemohla,navíc jsem byla napojená na výživy a antibiotika prostě to nešlo a začal pro mě další teror-jídlo.Chtěla jsem jíst a snažila jsem se,nemínila jsem to vzdát,ale nebylo to lehké,každé sousto jsem polykala s těžkostí...byly to těžké dny.Bolel mě celý člověk a nejvíc záda,přitom to není logické,čekala bych velké bolesti břicha,ale tohle ani ve snu.Nemohla jsem ležet ,sedět,myslela jsem ,že se zblázním...nemohla jsem ani spát,noci byly nejhorší a vždycky jsem se jich bála...když jsem si na bolesti stěžovala doktorům,ti mi jen řekli...byla dlouho nemocná to je psychický.Strašně mě to tenkrát rozhodilo,řekla jsem si :Chtějí ze mě udělat blázna???Nebo už jsem blázen?bolí mě to vůbec?nebo si to jen namlouvám?...potom mě nečekaně přeložili na jiný pokoj,prý ten můj na kterém jsem do teďka ležela,potřebují dát jinému pacientovi.Tam ležely dvě paní,taky po transplantaci jater.Hodně jsme se bavily a já se jim svěřila,že mě strašně bolí záda. Nikdy v životě jsem ještě necítila takovou úlevu,jako když mi řekly,že je to normální ,že taky trpěli opravdu hroznýma bolestma.Takže pro mě začal nový boj,dalo by se říct boj o zdravý rozum,nezbláznit se z toho všeho,bylo toho na mě trochu moc.Navíc jsem pořád neměla jistotu.Jsem zdravá?Byla ta nemoc na játrech?Nebo tam byly jen metastáze?Budila jsem se v noci strachem a cítila jsem jak se mi zase vrací příznaky mé nemoci...když jsem o tom mluvila s doktorama jediné co mi dali byly prášky na spaní .Ale to mi nepomohlo,chtěla jsem jistotu!Co by se jim stalo,kdyby mi řekli co ví?Co by jim ¨to udělalo?Chovali se ke mě ale chladně a né moc hezky.Pořád mi říkali že se mám chovat normálně a že už nemám nic společného s onkologii ale toto jsem nechtěla slyšet,nechtěla jsem slyšet ,že už nikdy neuvidím,ty skvělé lidi,kteří se o mě 5 let starali a kteří mi vlastně pomohli zachránit život!Nesnášela jsem ty doktory a sestry za to jak o onkologii mluvili.Nebyli v té nemocnici všichni zlí,ale většina ano a to stačilo.Měla jsem z toho strašné deprese a taky mi nebývalo dobře.Ale i tak jsem se snažila se smát,věděla jsem totiž že jak mě někdo z nich uvidí smutnou prodlouží mi pobyt v tomhle hrozném ústavu.Počítala jsem minuty kdy mě pustí,naštěstí tam byl jeden pán,který už měl po transplantaci dlouho,ale měl nějaké komplikacem.Moc jsem si s ním rozuměla,držel mě nad vodou,bez něj bych se asi zbláznila a bez podpory rodičů a svých kamarádů...dočkala jsem se, po 3 týdnech mě propouštěli,dostala jsem ještě spoustu léků a odešla z nemocnice.Ani jsem neměla radost,když jsem přijela domů,chtělo se mi brečet,jak teď budu žít?Kam vlastně patřím?Dá se říct,že mi úplně rozhodili můj svět,ale stejně jim musím být vděčná,budu tam muset už do smrti každé 3měsíce na kontrolu.Jsem jim vděčná,vděčná za dobře vykonanou práci,aspoň doufám,ale to je vše.Není to málo to je pravda,oni nevěděli co mi svým chováním dělají...vlastně jím to odpouštím...trpěla jsem strašnými existenčími depresemi,neměla jsem chuť na život,přitom jsem byla zdravá!Nechápala jsem to...pomale se to lepší,ještě nedávno mě to trápilo,ale zase začínám věřit.I díky pár lidem,které jsem poznala v krtečku:-). Někdy je to těžké,když mě přepadají mé stavy tak se snažím spát, pomáhá to.Postupně se začínám věnovat všemu po čem jsem vždycky toužila a co jsem nikdy nemohla kvůli své nemoci dělat.Třeba jezdit na krteččí akce s nadací Brněnské onkologie,chodit ven s kamarády si třeba zaplavat,jít se podívat do školy...vím ,že postupně se to bude všechno lepšit,už teď když se nad tím zamyslím jsem šťastná.Jsem přece zdravá.A věřím,věřím,že všechno bude fajn protože víra je na tom všem to nejdůležitější:-)

Sony Ericsson W850i

Sun, 10 Jun 2007 19:53:12 +0200

CENA: 10 600 Kč

ROZMĚRY (mm) : 98 x 47 x 21

HMOTNOST (g) : 116

DISPLEJ AKTIVNÍ / ROZMĚR / POČET BAREV: + / 240 x 320 / 262 tis.

FOTOAPARÁT (MPx): 1,92:

KAPACITA ADRESÁŘE / ZPRÁV: 1000 / sdílná

INTERNÍ PAMĚŤ (MB) / PAMĚŤOVÁ KARTA : 16 / Memory Stick Pro Duo

GPRS / EDGE / UMTS : 4 / 2 // -- // +

BLUETOOTH / INFRAPORT / Wi - Fi : + / + / --

HLASITÉ HANDSFREE / HLASOVÉ VYTÁČENÍ : + / +

VYZVÁNĚNÍ POLYFONÍ / REÁLNÉ : 72 / +

T9 ( iTap - Motorola) : Nezkracující

OPERAČNÍ SYSTÉM / VIDEO HOVORY : -- / +

NA TRHU OD : 11 / 2006

jak se mi žije teď?

Thu, 07 Jun 2007 14:53:41 +0200

Dneska jsem něco zjistila,zjistila jsem že dokud je člověk nemocný,spoustu lidí se k němu chová pěkně,slíbí mu všechno za všechno ho pochválí...na jednu stranu je to dobře,jenže cokdyž to ti lidi dělají jen proto,že si řeknou: mno co ,proč bych chudákovi neudělal radost,stejně to asi dlouho nevydřží.Ale co když se uzdravíte?Nikdy bych nevěřila jak se začne všechno sypat,najednou zjistíte,že to co vám někteří lidé říkali,nebyla pravda ale jen sladká lež ,kterou vytvořili pro své dobré svědomí.Když jsem byla nemocná nesnášela jsem výhody ve škole,chtěla jsem dělat všechno jako ostatní.Nechtěla jsem lži,stokrát raději bych slyšela pravdu,co si o mě lidi myslí,jak to se mnou vypadá,naco mám a na co ne!Tak proč mě krmili lžima?Víte jak se teď cítím,když mi najednou řeknete..promiň,ale na to nemáš mi jsme si to uvědomili až teď?Zlomili jste mi srdce,spíš jeden člověk,kterému jsem věřila a brala ho za vzor.Proč mi to neřekl dřív?Když jsem se ho na jeho názor mockrát ptala?V takových chvílích si uvědomuji jak je skvělé,mít někoho kdo vás nezklame a komu můžete opravdu věřit.Proto zbožňuju tuto nadaci,protože vím,že to myslí upřímně a že pro své děti udělá všechno jak v nemoci tak i po ní.Děkuju že jste:-)

PS:stejně si budu dělat co chci i když podle vás na to nemám!!!

odkazy

Mon, 04 Jun 2007 23:46:50 +0200

Darinky stránečky

nadace dětské onkologie Brno

Honzův blog

dětská onkologie

Klobouk dolů:-)

já

Mon, 04 Jun 2007 23:29:01 +0200

Jmenuji se Lucka narodila jsem se 15.9.1991

info

Mon, 04 Jun 2007 23:25:29 +0200

Žila jsem celkem normální a spokojený život ,asi jako každé dítě.Chodila jsem do školy a měla v ní dobré výsledky, měla kamarády ,spokojenou rodinu...co víc mi chybělo?Jenže jsem v deseti letech onemocněla.Onemocněla jsem nemocí o které spoustu lidí moc neví, nemocí zvanou rakovina.Zjistila jsem,že když nemám zdraví,nemám nic.Protože zdraví je v životě člověka to nejdůležitější.Když jste zdraví,máte vše.Spoustu lidí si to ale neuvědomuje.Zdraví člověk rovná se šťastný.Začala jsem se tedy léčit.Chemoterapie a hlavně má nemoc způsobily,že jsem vše co jsem zatím měla pomale ztrácela...školu..kamarády...jen rodina mi zůstala,ale viděla jsem ji jen když mě náhodou pustili z nemocnice domů na svátky nebo na víkend.Život přede mě postavil těžkou životní překážku a já jsem s ní musela bojovat...musela???Nemusela,ale chtěla!Mohla jsem si jednoduše říct..tak umřu a co?Ale to já si v žádném případě nepřipouštěla.Tohle nebylo moje motto.Byla jsem malá ,ale i přesto mě napadaly otázky typu..proč zrovna já?Co jsem komu udělala? Nikdy jsem přece nikomu neublížila....někde jsem četla že tito lidé jsou vyvolení...vyvolení se nad sebou zamyslet...nad sebou a svým životem,ale proč by se nad sebou měli zamýšlet i malé děti?Když jsem ležela v nemocnici na oddělení, okolo mě bylo spoustu dětí i mnohem mladších .Vedle v postýlce ležela malá holčička...miminko,bylo jí devět měsíců.Co asi ta provedla,že se ji život tak mstil?Ale takhle sem to nemohla brát.Byla jsem prostě nemocná a tak to bylo.Říká se ,že ty nejhorší věci potkávají ty nejsilnější,protože jen oni mají sílu je zvládnout.Nevím jestli je to pravda,ale já se nehodlala vzdát.Začala jsem tedy se svou nemocí bojovat.První věc byla,že mi po léčbě začaly padat vlasy,prostě jsem zajela rukou do vlasů a zůstaly mi v ní chuchvalce....nechtěla jsem je hned nechat do hola,ale po nějaké době to jinak nešlo...nikdy bych nevěřila jak skvěle se může člověk cítit bez vlasů.Je to osvobozující pocit.Neměla jsem nutkání svou hlavičku před lidma schovávat,nědělalo mi ani problém vyjít na ulici bez šátku či čepice.Brala jsem to jakoby přirozeně.Vím že se na mě spoustu lidí dívalo,ale bylo mi to jedno,nezáleželo mi na tom...neuvědomovala jsem si to .jenže pak začala další léčba a další a já pomale klesala dolů....nikdo nevěděl co se mnou,ale spouta skvělých doktorů a sestřiček mi pomáhali.-nakonec jsem skončila tak,že jsem zůstala ležet,nemohla jsem ani sedět a už vůbec ne si dojít na záchod,což je pro zdrvého člověka naprosto samozdřejmá věc.takhle jsem byla asi 2 roky od svých jedenácti do třinácti let svého života jsem ležela v posteli...jiné dívky měli své obyčejné starosti po kterých jsem jen toužila a o kterých jsem snila... starosti s klukama ,se školou aby se líbily...já jen každý den ležela v posteli.Sice jsem se pořád léčila,ale už jsem byla doma aspoň, že tak ,ležet pořád v nemocnici by bylo asi k nevydržení....i tak jsem byla ráda že jsem se z toho nezbláznila,ale já pořád doufala...věřila jsem že se uzdravím.bez víry to totiž nešlo....potom přišel můj pan docent s novou léčbou,že se prý ještě nezkoušela a je jen na mě zda ji vyzkouším...šla jsem do toho...zvedla mě do slova z postele...do půl roku jsem si sedla a šla dokonce i ven ne světlo...připadalo mi že sním,když jsem se procházela po ulicích,měla jsem strašně hubené nohy, dva roky jsem na nich nestála.Ze začátku jsem nemohla ani chodit málem mě ty nohy neunesly.Začala jsem je pomalu zesilovat tím ,že jsem chodila samazdřejmě malé vzdálenosti,ale i to pro mě bylo splnění životního snu.A co pak když jsem se setkala s mými kamarády...Začínala jsem všechno znova,znova jsem si musela získat místo v partě a na světě.Nebylo to lehké,ale připadalo mi ,že konečně žiju.Dokonce jsem měla hodně z lidí strach...né z dospělých,na ty jsem byla zvyklá,ale spíš z tak starých jako jsem byla já.Zvládala jsem domácí výuku,takže jsem měla individuální plán.Byla jsem šťastná,i když pořád nemocná.Jenže tuto léčbu jsem mohla brát jen rok,mezi tím jsem oslavila čtrnácté narozeniny...prý jsem tím,že jsem tuto léčbu vyzkoušela pomohla dalším dětem ,a to mi dávalo sílu.Jenže můj stav zase pomale klesal na dně....byla jsem hodně unavená...u učení jsem tak dlouho nevydržela a šlo to se mnou zase z kopce.Kdo ví jak bych skončila,kdyby mi můj pan docent neumožnil transplantaci....tehdy mi řekl,že jsem jediný člověk který to s touhle nemocí vydržel tak dlouho,jelikož jsem měla velmi vzácný tip rakoviny u které děti umíraly už třetím rokem a já měla za sebou již pět...tehdy se mi chtělo btrečet a radovat zároveň...že bych i já měla šanci?Podstoupila jsem tedy transplantaci...teď mám tří měsíce po ní.Je mi patnáct a cítím se dobře.Splnil se mi tím můj životní sen být zdravá.Nechci aby se mi to pokazilo,udělám pro to cokoli,ale otázkou je ,co pro to můžu udělat,dá se něco?Snažím se žít svůj život na plno i když ještě moc nemohu.U těchto nemocí je velká návratnost ,ale já se budu modlit abych byla zdravá,protože zdraví znamená ,že člověk může všechno na světě.Nemusí být bohatý ani vlivný,ale můsí být zdraví.Pak jde všechno!

Vítejte

Mon, 04 Jun 2007 22:29:03 +0200

Vítelte na mých stránkách,doufám,že si je oblíbíte a že sem budete chodit jsem vděčná za každý komentář či radu od Vás děkuji