Asi po roce se vracím ke svému blogu, přemýšlím zda se na moje stránky ještě někdo občas koukne, když tu takovou dobu nebyly žádné nové příspěvky.Nějak mi došla inspirace psát, normální život mě vtáhl natolik, že jsem často zapomínala na všechno kolem a jen si užívala toho všeho.Ani přesně nevím kde začít a jak vlastně?Ohlížím se za uplynulým rokem , který do mého života přinesl tolik zážitků, tolik okamžiků dobrých i špatných na které se nedá zapomenout.Řekla bych, že za poslední rok jsem dospěla tak jak se mi to za předešlých 17 nepovedlo.Ukončila jsem 1. ročník gymnázia, dá se říct, že úspěšně, potkala svojí první lásku,prožila si svůj první vztah... napadá mě otázka, jestli rok 2009 přinesl víc dobrého jak zlého.Mně asi dobrého, protože jsem si i z toho zlého snažila vzít to dobré, až na pár věcí, z které se nedá vzít nic...Umřel mi strejda, který při mně stál celou dobu mé nemoci, jeho smrt přišla tak nečekaně a jeho pohřeb byla jedna z nejsmutnějších věcí v mém životě, už nikdy mu nebudu moct vrátit to, co pro mě udělal, ale vím, že i teď tam někdě , kde zrovna je, že ví, co pro mě znamenal.Potom znovu onemocněla kamarádka, která pro mě znamená tolik, že to slovy nikdy nebudu moct vyjádřit.Je zbytečné nadávat nad nespravedlností světa, ale co jiného dělat, když se to dokáže takhle podělat.Za ten rok jsem se dostala do více společností lepších i horších, kde se soudilo podle toho kdo víc vypije a vykouří.Největší borec pochopitelně ležel ve svých zvratkách na zemi.Nepříjemnej pohled ... vždycky jsem si říkala, co tady dělám? A nechápala proč si někteří moji kamarádi takhle vědomně ubližují, když jiní jsou odsouzeni k hodiná, dnům, měsícům , rokům na lůžku s tou hnusnou podělanou rakovinou a jinýma nemocema.Copak si lidi musí začít vážit života až o něj skoro příjdou?Chtěla bych aby mi na tohle jednou někdo odpověděl, aby mi řekl co chci slyšet.Aby byli nemocní jen ti, kteří si svého zdraví neváží a je jim ukradené.Jenže takhle to nefunguje.Někdy se mi stává, že když ráno vstanu hledám důvod k úsměvu, ale pak se usměju jen nad tím, že jsem se vzbudila a nadechla i když to bylo v 7 ráno a čekal mě težkej den ve škole .. Co je v životě těžkého, když máte možnost si to prožít?Když víte, že můžete otevřít oči a vyjít ven třeba v noci a koukat na hvězdy, když vám na tvář svítí sluníčko , když napadne sníh, když vám kapky deště stékají po tváři... Každý vnímá krásu života jinak.Ale čím povrchnějí ji vnímáte tím víc se připravujete o tu pravou krásu, která se skrývá v každé maličkosti.Kolikrát přehlídnem věci, které stojí za ten pravý úsměv, za krásnej pocit kterej vás pohladí u srdce.Znám lidi, kteří jsou tak povrchní, že dokáží vnímat jen krásu svoji a lidí okolo a podle toho hodnotit.Taková hloupost, nikdo není krásnej jen tím, že se líbí druhému, je to přece světlo které má vycházet z duše a to je na první pohled většinou skryto.Někdy je třeba dívat se lépe, ale vždycky ji najdete.Představte si nejlepší dárek, který jste letos našli pod stromečkem, úsměv na tváří mamky, taťky, zvědavost sourozence, smích.. nikdy by to nebylo takové, jako když s vámi někdo sdílí tu radost, to totiž dělá krásu okamžiku a ten důvod proč se smát a tohle všechno, o čem se tu snažím mluvit.Budu se dál snažit vnímat svůj život jako jedinečný, protože pro mě takový je,neříkám, že všechny dny jsou dobré, mám i blbé , ale každému dni musíme dát šanci, neznám všední dny a nechci je poznat.Každý den je něčím jedinečný, každý den v našem životě má jen takový smysl, jaký mu dáme a za to přece stojí žít .
Jesště něco jsem pochopila, sice je hezké že každej je svýho štěstí strůjce... jen škoda, že to neplatí i o zdraví, pak by byl totiž ten svět daleko spravedlivější... Ale to už jsem zas u něčeho, co nikdy nikdo nezmění.Takže snad už jen hezké dny a úsměv prosím =)
Zde hledá