Nedávno jsem něco hledala ve složkách svého notebooku a narazila jsem na rozepsaný článek, který jsem začala psát začátkem prázdnin a nějak se neměla k tomu ho dopsat.Tak jsem to napravila =O)
Když jste po léčbě a po všech těch děsivých zážitcích opět schopni se vrhnout do normálního života, přijde spousta překážek ,na které jste nikdy nepomysleli a nikdy vás ani nenapadlo, že by přijít mohly.Tak třeba škola, dřív jsem brala školní docházku jako tu nejvšednější věc a nutnost, kterou jsem si musela za ten den splnit.Ovšem, když jsem měla nastoupit zpátky do školy, mezi spolužáky, měla jsem pocit, že zdolat Mt. Everest by byl pro mě snad lehčí úkol.Z izolace v které jsem byla mezi "4 stěnama" tolik let, kdy jsem bojovala s nemocí, ať už v nemocnici nebo posléze doma, mi zůstal ten pro mnoho lidí nepochopitelný pocit ,kterým byl strach z lidí.Nebála jsem se lidí jako takových, nebyl to strach typu, že jdete po ulici a bojíte se ,aby vás nějaký člověk neokradl nebo vám fyzicky neublížil.Tohle je jiný strach, bojíte se, aby vás někdo nezranil psychicky, vaše sebevědomí dosahuje hodnot nižších jak bod mrazu, nevěříte sami v sebe, nevíte v co máte věřit, jste zranitelní jako nikdy.Svět, který jste znaly byl pryč a vy nechápali nic,všechny ty hodnoty a pro vás normální a obyčejné věci se staly jen toužebným přáním.Představte si, že vás někdo vyhodí z rozjetého vlaku, který vás vezl na místo, kde vám bylo dobře kde jste byli doma, měli jsté svou partu a celý svůj život kde vám nic nechybělo a pak vás tam po nějakém čase zpátky posadí na ten samý vlak, který vás doveze na to samé místo,ale už tam nepatříte, najdnou to není váš život,nejste to vy.Jak ho to vrátit zpátky, dá se to vůbec?? Pamatuju si, jak jsem chodila vystrašená po chodbě školy z hlavou sklopenou a přála si být neviditelná.Přišlo mi, že na mě každý pozná, čím jsem si prošla.Ve třídě seděla jako vetřelec a 100x jsem si říkala, že to ještě dám, že to vydřím, že jednou se to zlomí.Nejednou jsem měla v očích slzy po odchodu ze školy.Ten hnusný pocit, že snad nikdy nezvládnu.Čím častěji jsem do školy chodila, tím víc jsem si věřila, zvládla jsem to jednou, podruhé, pak už jsem věděla kolik zvládnu a na tom stavěla, párkrát jsem spadla zase níž, ale nevzdávala to, se strachem se totiž musí bojovat a jak mi jednou řekl jeden moudrý člověk strach, ten nikdy nezmizí, každý ho v sobě nosíme, se strachem se musí bojovat a nesmíme mu dát možnost projevit se, ať už se bojíme čehokoliv, ať už je náš strach jakkoliv velký, nikdy boj s ním nesmíme vzdát.I když vás to stojí kus vaší cti, když máte pocit, že víc už nedáte a lehčí by bylo se vzdát!V životě pořád všichni za něco bojujeme, kdyby to každý vzdal, tak by život ztratil smysl.Každý bojujeme s něčím jiným, ale zkuste přijít k nemocnému dítěti a říct mu , že vzdáváte školu, protože máte strach, že ji nezvládnete, že odmítáte jíst ze strachu, že přiberete,že se bojíte kvůli vráskách vyjít na ulici. Opravdu myslíte, že tohle jsou důvody, kvůli kterým nestojí za to se usmívat ???Vždyť život je krásný a každý den stojí za trochu úsměvu na tváři, když vás ráno vzbudí sluníčko, když spadne kapka deště na vaši tvář, když vidíte svoje děti vyrůstat, když řešíte jestli nechodí domů pozdě, když jen tak sedíte a dýchááte a je vám strašně moc fajn. Pak si řeknete, že nic přece není tak těžké abych to nezvládl.
Přeju hodně síly k vašemu boji!=O)
Zde hledá