Ležím na pohovce notebook vedle sebe a jsem plná lítosti,vzteku a bezmoci.Dnes té hnusné nemoci podlehl další člověk,kterého sem znala.Pravda,byl sice už dospělý a víc jak půl života měl za sebou,ale to neznamená,že tu s námi ještě nemohl být.Vím,že si teď třeba říkate,že kdyby měla psát o každém člověku,který nemoci podlehne,tak nedělám nic jiného:(..ano bohužel je to tak:(.Ale kruci,chce se mi řvát nahlas.Proč ta hnusná nemoc útočí takhle podle?..Proč???.Kdybych na to znala odpověd,ikdyž teď mě tak napadá,že by mi to stejně k ničemu nebylo,nic bych na tom nezměnila..bohužel:(.Dřív jsem si vůbec neuvědomovala,kolik lidí postižených touto nemocí se vyskytuje okolo mě.Je až ironické,že si toho všímám víc teď,když jsem se uzdravila....Těžko se mi píše,nevím co mám psát,ale mám potřebu se někomu svěřit...Nechci si ani predstavit,jak to asi snasi pribuzni toho cloveka.Já vím,že se tohle děje den co den..,ale když se nejadná o lidi ve vasem okolí,nevnímáte to,nechcete to vnímat.Též se to snažím nevnímat,nezaobírat se tím,pořád na to nemyslet,ale tohle nešlo.Tohle musí sebrat každeho.Ani nevím proč jsem vlastně píšu,možná je to proto,že bych chtěla vzdát hold dalšímu padlému,ale strašně statečnému člověku ,který stál v bitvě proti tyhle hnusný nemoci se ctí a odvahou.Nevyhral sice bitvu,ale válku,válku za něj můžeme vyhrát my.Ostatní lidi kteří ještě pořád bojují.Musíme se sakra kousnout a nikdy se nevzdávat.Celý život je boj a určití lidé musí do bitvy,ikdyž o to vubec nestojí.Chtěla bych vás jen požádat,aby jste nikdy neztráceli chut k životu,ať se děje cokoliv,život je jen jeden a žádná nemoc a už vůbec né chmurné myšlenky ,vám nemůže vzít touhu o něj bojovat!Nenechte si ji nikdy vzít!Ať už v životě bojujete s čímkoli,nikdy to nevzdejte předem.Prosím vás o to,mnohdy nebojujem jen sami za sebe,ale i za lidi,kteří se nevzdali,ale byli porazeni.Jsem přesvědčena,že jednou,jednou tu válku vyhrajem a to za všechny.
Komentáře
alena | luciii,ahooj. z tohohle co pises mi nekolikrat bylo ouzko.vic nez ouzko.nechapu jak se soupe s tim krasnym slovickem"zit"..kdo s nim soupe. neni to vubec dlouho,co mi jaksi intenzivne bylo krasne.trvalo to jenom dva dny(ale jakysi supr pocit:-)to byl )...no a ten se vykouzlil z toho ze jsem si dost intenzivne uvedomovala, ze jsem tady uz skoro pet let asi"navic"..nevim co me na kterym rohu potka..ale teda je to super,ze ted jsem! a ze ses!!:-). nekdy na me prijde veeeliky smutno a vztek podobny tomu tvymu, ze nemuzu videt ty co mam rada(fyzicky uz tady nejsou).ja si rikam ze jsem maly zazrak a pro ne prave,s tim zazrakem musim potesit co nejvic lidi. luci,se usmej!:-)..slusi ti to! drzim palce
p.s. posli mi mail,mm?.poslu ti dve fotky,Tebe s Kaajou(z chalupy U Ducha)..jsou strasne fajn:-)
alena(jeden Krtek:-) )
Díky moc:)... děkuju moc oboum za váš komentář:).. a Alííí neboj:)usmívat se na svět budu ,ať se děje cokoli,protože máš pravdu,to že tu jsme je malý ,ale krásný zázrak:).. mám vás ráda:)..Lucka
Hola,
chmury byly, jsou a budou. Vim, ze boli, kdyz te opousti nekdo blizky. S tim nic neudelame. Spouste lidem moc pomahas, tim co delas a jaka jsi!
krasny dny
Honza
Díky Honzo:)...tvoje slova mi vždy dodají optimismus:).. opatrujte se :)... Lucka
Lucie, nevím jak jsi stará,jak dlouho jsi s tou potvorou bojovala m,ám počítač krátce a ještě v tom tápu ,alejedno vím určitě. Jsi takový bojovník,jako můj malý,milovaný vnuk který onemocněl v 6 letgech.Dnes je mu 10 a všichni mu fandíme a doufáme, že jsme tu mrchu potřeli. Lucie, moc ti fandí babca danca.
Myslím,že v téhle nemoci nezáleží na věku,jen je smutné když se díváte na malé nevinné dítě jak leží bezmocně v posteli a bojuje s něčím tak hnusným.Ale nebojte, určitě to zvládne,ve vás má jistě obrovskou podporu a to dělá také hodně ,takže já můžu už jen popřát hodně sil a hlavně zdraví:) lucka
Při tomhle článku mi úplně naskočila husí kůže. Mám známou, které nedávno zjistili rakovinu. Šla na běžnou kontrolu a najednou jí zjistili, že má velký nádor v břiše. Ted je na chemoterapii a úplně jí to bere energii.
Strašně obdivuju lidi, kteří jsou ochodni bojovat a rvát se o život a nevzdat to.
Já tyhle lidi taky obdivuju moc!.. a známe přeji hodněě síly v jejím boji ať se nevzdává a vydrží.. !!!!Lucka
Když jsem se dozvěděla, že můj děda onemocněl rakovinou, kladla jsem si ty samé otázky, Proč?, Proč zrovna on? Proč teď? Proč tak náhle? Nemohla jsem to pochopit (a vlastně ještě stále nemohu). To člověk asi nepochopí nikdy. Myslím, že to proč si rakovina vybere zrovna tu osobu, kterou si vybere, dost dobře pochopit nejde. Probrečela jsem několik nocí. Nevzdávala jsem se naděje, že to zvládne, ale přeci jen ve mně byla pochybnost „co kdyby?“
Modlila jsem se ať nám jej ten nahoře ještě nebere, že je ještě moc brzy.
Děda statečně přestál hodně zkoušek, měl velké bolesti. Nejhorší bylo, že jsme nemohli nic dělat, nějak mu pomoci, jen se dívat, jak trpí (prášky proti bolesti moc nepomáhaly). Stokrát raději bych jeho bolesti vzala na sebe jen, aby se mu ulevilo.
Nakonec svůj boj s touto zákeřnou nemocí bohužel prohrál. Asi nikdy nezapomenu na okamžik, kdy nám maminka přišla tuto smutnou zprávu sdělit. Odmítala jsem tomu uvěřit, a zároveň se mi ulevilo při pomyšlení, že už ho nic nebolí. Dlouho jsem nebyla schopna sama v sobě přijmout fakt, že už tu není.
Letos to budou dva roky a pořád to moc bolí. V noci to na mě někdy padá a brečím jako želva. Stýská se mi. Vím, že to nikdy bolet nepřestane, pouze se to v paměti časem někam přesune a bude to „jakoby“ bolet míň.
Jsem ráda, že jsem narazila na www stránky bumbarisparis.org, dodávají mi optimismus, že se tato nemoc dá porazit. Děkuji také za Váš blog. Jste moc silná.
(To jsem ale rozepsala ani nevím jak. Ruka mi psala jaksi sama…)
Luci vím že v tomhle článku píšeš o mém dědovi a krásně to píšeš,až se mi chce brečet.!Je mi po něm tak smutno že si to nikdo ani nedokáže představit!.'!Nevím proč si rakovina vybrala zrovna mého dědu proč zrovna on ?.! To byl člověk který mě dokázal nejvíc rozesmát!Jemu jsem se mohla vždy svěřit a se vším ! Jeho historky jsem uplně zbožňovala jeho historky z mládí ještě víc!Kdzž čtu tento článek tak skoro brečím.Zakazuju si to ! Vnoučata ještě malé měl a on ještě tak starý nebyl taky myslel si že půjde do práce! Ale jak to dopadlo ?!! Proč ten život je tak krutý ? Takový veselý člověk proč on ?Tyhle otázky si kladu pořád ale co mi to pomůže ?! Dědo ?! Dědo ?! Kde jsi proč tu nejsi s námi ?! Dědo ?!?!
Zde hledá
Lucinko, nebuď smutná, zůstanou Ti krásné vzpomínky!Ty Ti nikdo nevezme!Nejsou slova která by Tvůj žal zmenšila!Drž se!Jsme s Tebou!Určitě tu válku vyhrajeme!Všichni!Stále na Tebe a mamču myslíme!Marťule a ivana.