Ležím na pohovce notebook vedle sebe a jsem plná lítosti,vzteku a bezmoci.Dnes té hnusné nemoci podlehl další člověk,kterého sem znala.Pravda,byl sice už dospělý a víc jak půl života měl za sebou,ale to neznamená,že tu s námi ještě nemohl být.Vím,že si teď třeba říkate,že kdyby měla psát o každém člověku,který nemoci podlehne,tak nedělám nic jiného:(..ano bohužel je to tak:(.Ale kruci,chce se mi řvát nahlas.Proč ta hnusná nemoc útočí takhle podle?..Proč???.Kdybych na to znala odpověd,ikdyž teď mě tak napadá,že by mi to stejně k ničemu nebylo,nic bych na tom nezměnila..bohužel:(.Dřív jsem si vůbec neuvědomovala,kolik lidí postižených touto nemocí se vyskytuje okolo mě.Je až ironické,že si toho všímám víc teď,když jsem se uzdravila....Těžko se mi píše,nevím co mám psát,ale mám potřebu se někomu svěřit...Nechci si ani predstavit,jak to asi snasi pribuzni toho cloveka.Já vím,že se tohle děje den co den..,ale když se nejadná o lidi ve vasem okolí,nevnímáte to,nechcete to vnímat.Též se to snažím nevnímat,nezaobírat se tím,pořád na to nemyslet,ale tohle nešlo.Tohle musí sebrat každeho.Ani nevím proč jsem vlastně píšu,možná je to proto,že bych chtěla vzdát hold dalšímu padlému,ale strašně statečnému člověku ,který stál v bitvě proti tyhle hnusný nemoci se ctí a odvahou.Nevyhral sice bitvu,ale válku,válku za něj můžeme vyhrát my.Ostatní lidi kteří ještě pořád bojují.Musíme se sakra kousnout a nikdy se nevzdávat.Celý život je boj a určití lidé musí do bitvy,ikdyž o to vubec nestojí.Chtěla bych vás jen požádat,aby jste nikdy neztráceli chut k životu,ať se děje cokoliv,život je jen jeden a žádná nemoc a už vůbec né chmurné myšlenky ,vám nemůže vzít touhu o něj bojovat!Nenechte si ji nikdy vzít!Ať už v životě bojujete s čímkoli,nikdy to nevzdejte předem.Prosím vás o to,mnohdy nebojujem jen sami za sebe,ale i za lidi,kteří se nevzdali,ale byli porazeni.Jsem přesvědčena,že jednou,jednou tu válku vyhrajem a to za všechny.
Zde hledá